Jsem ráda, že jsem ženou. Ovšem ale tohle si nemyslel můj otec, když jsem se narodila. Byla jsem mých rodičů úplně prvorozené dítě. Můj otec si hodně přál hodně syna. A taky bylo tom úplně přesvědčený, že já budu jeho syn. Ovšem ale když se dozvěděl otec, že bude mít prvorozenou dceru, teď byl opravdu hodně naštvaný. Ještě že jsem o tom nevěděla, protože jsem byla tak malá, že jsem to ani nevnímala. Jenomže máma mi řekla, že můj otec byl naštvaný hodně dlouho, že ji to až prý dost mrzelo. A až do mých asi čtyř let si otec se mnou nechtěl vůbec hrát, natož aby mě třeba hlídal nebo nakrmil.
A můj děda mi řekl, že děda byl na mého otce opravdu hodně naštvaný. A já se mu nedivím. Vždyť přece co může udělat člověk, když nemá rád své dítě? Vůbec nechápu, jak tohle otec mohl udělat. Proč se mohl zlobit na nějaké malé dítě, jen proto, že má jiné pohlaví, než si přál? Je to naprosto nespravedlivé a taky odporné. Já jsem žena a jsem na to pyšná a vůbec mi nevadí, co a kdo si co o mě co myslí anebo kdo si co myslí o ženách obecně.
Znám totiž pár můžu, kteří vnímají ženy jako něco podřadného anebo směšného. Nicméně Ale pokud takové muže najdu, tak se umím opravdu hodně ohradit a klidně bych jim jednu flákla přes pusu. Já totiž nejsem žádné tintítko, ale taky nejsem obézní, ale jsem hodně taková rázná, takže si myslím, že skoro každý muž by se mě mohl taky bát. A jsem na to hrdá a jsem na sebe pyšná, že se umí bránit a spoléhat sama na sebe v tomhle velkém světě. Já jsem totiž hodně dlouho bez muže, protože si žádného taky nemohu nějak najít. Mám syna, a to už není jen tak si někoho najít. Jako žena bych opravdu chtěla nějaký pěkný a zamilovaný vztah s mužem, ale nevím, jak by na tohle všechno reagoval můj syn. O je takový, že syn hodně žárlí, takže nevím, jak by syn vnímal fakt, že já, jeho máma, už nespím v posteli sama.