My ženy to nemáme v životě lehké. Protože opravdu je mnoho věcí, které mi ženy musíme zvládat. Tak třeba hlavně například v první řadě je to péče o děti. Protože úplně každý člověk, hlavně muži, si myslí, že péče o děti je hlavně pro ženy. Že je to ženská záležitost. Já si to ale nemyslím, protože přece každé dítě si zaslouží mít taky otce. A takového otce, který se o ně taky stará. Protože není otec jako otec. Někteří pánové, někteří otcové, se o své děti starají pouze tak, že na ně platí peníze a občas jednou za rok jim něco koupí. A tohle podle mě není žádná péče ale to spíše jenom takové vykupování si dětí. Nebo je to takový vztah, aby se neřeklo.
Takže raději nějaký muž radši zaplatí nějaké peníze navíc, aby se nemusel obtěžovat s dítětem. Takže my ženy nejsme na tom docela dobře a samozřejmě, že my ženy své děti a milujeme a jsme rády, že je máme u sebe. Ale taky si musíme přiznat, že my ženy taky chceme nějaký soukromý život a čas pro sebe. Alespoň tedy já. Já moc ráda chodím třeba na masáže anebo ke kosmetičce.
A chodím tam pouze jednou za dva měsíce. Bohužel dříve času nemám, protože mám taky práci a brigádu, abych uživila své tři děti. Nicméně ale zase tak moc si nestěžuji, protože jsem ráda za své děti, ale taky bych chtěla, aby si je bral jejich otec, ale asi péče o děti je určena pouze ženám. Nevím proč já, ale já mám smůlu. Navíc i mé děti. Mezí mě, když jim otec zavolá a slíbí jim, že si pro ně přijde a potom to samozřejmě nedodrží. Vždycky mu do toho prý vleze pohřeb nebo svatba. Je to zajímavé, že vždycky na poslední chvíli. Takže my ženy někdy musíme zastávat i postavení psychologa, protože musíme vysvětlovat dětem, proč si zase jejich otec pro ně nepřišel a nevzal je na slíbenou zoo a na bazén. Ani nevíte, jak to pro nás ženy musí být těžké, vidět smutné děti.